Normálně nenormální

jen si to potřebuji napsat vlastní rukou...

"Si taková jiná" - rozumějte divná, protože tak mi to bylo "vysvětleno", když jsem chtěla vědět, čím jsem tak jiná?
No jasně, že jsem si nemyslela, že jsem normální, ale nejvíc mne tohle zjištění zabolelo, když jsem to zaslechla i v uměleckým světě. Tam jsem čekala 100% přijetí, tam jsem myslela, že "zapadnu" (fuj, to slovo evokuje normalitu - evidentně tedy moje chyba). Že mezi umělci je to divnej vedle ještě divnějšího, každej tak trochu švihlej a spokojenej....

Mou "nenormálnost" spousta lidí akceptovala, a dokonce je moje odlišnost i bavila, ale proti tomu stála možná stejná armáda těch, kterým se protivila a lezla krkem. Takový jsem se snažila provokovat minimálně, minimálně jim věnovat čas i svou přítomnost. Věděla jsem i bez nich, že nejsem úplně v průměru, ale nechtěla jsem se kvůli tomu cítit špatně. Chtěla jsem být s lidmi, kteří moji jinakost nevnímali jako něco zlého, špatného a hlavně něco, co musí za každou cenu předělat, nebo mne na to minimálně velmi neurvale upozorňovat!

Za lidi, který to neřešili, jsem vděčná. A patří vám mé DĚKUJI!
Když si to tak přehrávám, bylo jich vlastně dost.
Pak tam byla i ta část, které to bylo jedno, která to neřešila - takže neubližovala, ani ze mne nebyla nijak odvázaná. Já jim nepřekážela a oni nepřekáželi mne. Asi tak...

Ale víte co, přestože mne to někdy hodně trápilo, stejně jsem uvnitř sebe cítila, že je lepší občas slyšet "Ty jsi fakt divná", než dopustit to, abych se cítila v duši špatně. A to nejhorší, nad čím bych uvažovala, bylo změnit se. Nakonec jsem ale stejně moc nevěděla, co tím chci říct... Stejně jsem vždy došla k tomu, že i když některý věci sakra bolí, pokud jsou v souladu s tím, co je uvnitř nás, tak je to naprosto v pořádku.
Ale nikdo neřekl, že jsem v pořádku já.
Nikdo, nikdy a musela jsem si to vždy říct jen já. A muselo to stačit.
I když to někdy vůbec nestačilo!

A že jsem xkrát dopustila trápit se tím? To se stává. Kdo se někdy netrápil tím, že mu lidi okolo nerozumí? Minimálně v pubertě každý...
Mýmu typu se to bude stávat celý život. A já to beru. Už jsem na to připravená. Unesu to! A není to o tom, že musím, ale protože CHCI.

Proto je potřeba vědět jediné: Být nenormální je naprosto normální!
A to je celé.

Mě vyhovuje občas se v sobě nevyznat.
Vyhovuje mi být jiná.
Vyhovuje mi střídat nuance svý duše - být jednou rozevlátou divoženkou a podruhé jít tvrdě po výkonu.
Vyhovuje mi, že mne nemůžete zaškatulkovat.
Sakra, tohle mi na tom vyhovuje nejvíc - že vy nevíte!
Já taky ne, ale to je na tom to SUPER!

A já celý život hledám, jak se v tomhle roztříštěným já cítit v pořádku. A když se trochu uklidní, myslím si, že mám vyhráno, že teď už vím, a pak sama sebe překvapím, že se mi to líbí úplně naopak.
A jak jde čas, věci se mění a přesto gró zůstává tak nějak stejné. A není to už takový drámo.

A tak se nebudu trápit, že jsem jiná a občas vlastně nevím KDO jsem... protože tohle jsem já.
Tohle jsem já!

TOHLE JSEM JÁ!

A vy buďte taky tím kým jste!

text: 551 slov, psáno 27 minut