(NE)vzdat svůj sen

Proč tak málo lidí dosáhne svého vysněného cíle?
Vždyť přece údajně máme všichni stejnou šanci uspět?


Všichni překonáváme překážky, všichni se musíme přizpůsobit, všichni musíme znovu sebrat sílu a nenechat se nikdy ničím a nikým odradit...

Odvedla jsem B do školky a cestou se zabývala svou prací - svou vysněnou prací. Říkám si "Proč tak málo lidí jde do toho úžasného rizika a neplní si povolání svých snů?" Proč prostě nejdou za svým snem a raději jsou zaměstnanci a spokojí se s tím, co je. Jasně, ne všichni mají bláznivé sny, ale bavím se o těch, kteří je mají a nezapomínají na ně. Alespoň nějakou tu chvíli.

Pak možná přijde okamžik, kdy dostanou příležitost a mohou si své sny začít plnit.
Ale proč to pak vzdají? Proč když už naskočili do toho luxusního vlaku, chtějí z něj zas vyskakovat?
Může za to asi směs pochyb, strachu a podceňování.
OK, tohle všechno se dá zvládnout. Na tohle existuje spousta technik a cvičení a celkově to je řešitelné. A pak mne to napadlo. To, co dává punc neřešitelnosti, je bohužel aktivum nejpřísnější, které přestože "nejspravedlivější", na některé doléhá silněji než na jiné.

Je to ČAS.

• Čas je to, proč vzdáváme svý sny.
• Čas je to, na čem krachujeme.
• Čas je to, co způsobuje tolik stresu, že se jen těžko odolává.

Dojít ke svýmu snu totiž vyžaduje čas. Moře času. Je to dlouhá cesta.
A já nemám nic proti dlouhým cestám, miluju cestování. Vlakem první třídou se nejezdí každý den {mrknutí}. Ale během té cesty, bohužel, možná snad nějakým nejapným nedopatřením, nepřestává naše tělo chtít jíst, potřebuje dokonce někde spát a něco si obléci. To stejné tělo je navázáno na unikátní číslo a díky tomu musí platit různá pojištění a daně. Některé výdaje se jaksi nedají obejít...

No schválně, zkuste si zajít na úřad s tím, že si zrovna plníte sen, tak ať vám pár let s placením počká. Dojděte si na městskou část, že jim teď pár let asi nebude moct platit nájem, protože si plníte svůj sen a to vyžaduje čas. A oni přece asi ví, jak to na začátcích takových snů vypadá.
Jooo, zlatý voči. Ušetřete si cestu a nikam nechoďte - oni vážně nepočkaj.
Nikoho nezajímá, co vy právě děláte. Ani vaše tělo ne.
Musíte nakupovat jídlo, musíte platit nájem, občas koupit nějaký ty kalhoty nebo boty. A taky musíte platit do systému. Tak to prostě je. A pokud jste rodiče, tak se ještě musíte postarat o další krk či dva. Ty totiž počkají ještě míň než úřad.
Potřebujete jen trochu času, než...

Jenže vy ten čas ve skutečnosti nemáte...

Je to o síle?
O síle člověka a velikosti jeho snu?
Možná, ale jak dlouho se dá odolávat stresu?
Jak dlouho lze žít na dluh?

text: 459 slov, psáno 31 minut