Zakopaný pes mého WOL (ne)focení

Dneska jsem přesně podle plánu dělala něco pro sebe. Něco, co jsem měla udělat už dávno. Vybírala, třídila a připravovala jsem fotky. Fotky do WOL. A když jsem se pustila do dalšího týdne, který byl můj narozeninový (ano, jsem vodnář, takže tušíte dobře, že se jednalo o lednový týden!), uvědomila jsem si, proč moje aspirace na YOL (Year of life) v druhé třetině krachla.


Ano, mohu to svádět na špatně nastavený mobil od dětí, kdy jsem fotila snímky menší, než je povoleno nahrávat. Ano, mohla jsem začít znovu, nebo prostě jen pokračovat a trochu to přikrášlit, jakože to YOL je, i když by nebyl. Dokonce jsem byla značně silně odhodlána začít na tvrdo - úplně od znovu...

Ale na celé té věci mne zarazilo, jak překvapivě statečně jsem to nesla. Zamrzelo mne to, ale to bylo celé. Možná to chtělo proniknout o slupku blíž k srdíčku, ale nebylo proč. Tak vlastně ani nebylo divu, že jsem ten další týden už nedokončila a tím se stal posledním týdnem ten před tím zmrveným...

Jsou to už dva měsíce. Skoro dva.
Jenže co jsem nafotila, to jsem nafotila. Chci, aby to bylo vidět. Chci, aby za mnou něco zůstávalo, něco mýho. Chci tvořit! A tady už před časem přišlo první uvědomění. Najednou jsem zapochybovala, proč jsem WOL dělala. To skutečné PROČ. A přistihla jsme se, že nevím, zda to bylo opravdu pro mne, nebo pro někoho, od koho by přišlo uznání... Jenže uznání za co?

To ZA CO bylo nejdůležitější!
Protože ono by možná nějaké to uznání za práci přišlo (třeba právě YOL), jenže co uznávat, když ta práce není nikde vidět?

To, že jsem neměla sílu začít (vlastně přesnější by bylo označení pokračovat), zapříčinil právě nedostatek motivace a času, který jsem přehlížela. A který byl tím nejpodstatnějším článkem. Celou dobu jsem si myslela, že to nějak dodělám. Někdy... Jenže za prvním týdnem přišel další a já byla ráda, že jsem stáhla fotky do správné složky. A najednou jsem zakládala další. A pak další.... A do těch starých už se nikdo nedíval. Netřídil. Nepřebíral. Nepublikoval. A hlavně NEOCENIL.

A tak následně nepřišla ta RADOST, se kterou jsem začínala.
Z původní radosti se stala rutina. Další otravný úkol. Úkol, který ale rozhodně nevzdám...
Vzdala.

A dnes, když jsem dělala to, co by mne udrželo nad hladinou, mi to celé došlo...

Miluju focení.
Miluju fotografii.
Miluju její prohlížení i vytváření. Dokázala bych trávit hodiny, hodiny času prohlížením fotek. Jsem ráda, že jsem si na tuhle svou lásku zase vzpomněla. Jsem ráda, že neumřela. A stačilo tak málo...

P.S.: A psaní je taky stále živé...

* 429 slov - 28 minut