Rosteme, když padáme na dno

Není to tak dávno, co jsem si trochu postěžovala, že jsem zaplněná spoustou informací, ale nějak mám pocit, že se to ne a ne projevit. Že "jen vím". Jenže vědět, to je jeden krok. Vědět, ale nedělat, je to samé jako nevědět.

Trochu jsem se na sebe možná i zlobila (obzvl. když mi to bylo předhozeno), že spoustu věcí tak dobře vím, ale k čemu mi jsou, když to nežiju. Jenže to vědění je prostě první krok a pak musíme začít pracovat na těch dalších. Někdy ale příležitost makat na tom přijde mnohem později.

Pak se takové to "jojo, já vím..." může změnit. Když se někde za tou myšlenkou posměšně ozve: "Tak proč to tak neděláš?" a vy v tu chvíli nevíte PROČ to tak neděláte, proč to furt děláte po staru - tj. blbě!, tak to je ta chvíle, kdy sami sobě můžete vytřít zrak a prostě to udělat jinak. Nepřemýšlet jak - vždyť už víte jak, tak teď to jen uděláte a budete sledovat CO SE DĚJE...

V posledních dnech jsem k něčemu takovému dostala několik příležitostí. Říkám vám, spadla mi čelist. Dva dny za sebou úplně fascinující výsledky mé vlastní víry v proces, ve kterém jsem se nacházela. Bez snahy cokoliv ovládat, jen jsem věřila, že to tak má být. A ano, trochu mne to i vyděsilo. Byla jsem opravdu hodně zaskočena. A pak taky neskutečně potěšená, vděčná a tak opravdové DÍKY jsem už dlouho sama sobě neřekla.

Tahle lekce mi chutnala... to se vždycky nestává. Ale už to bolelo hodněkrát, už bylo na čase udělat ten krok dál...

Chci tím jen říct, že často chceme mít věci jinak.
Když se nic neděje, nebo padáme dolů, myslíme, že se to zhoršuje. Co když je to ale naopak? Co když zrovna nejvíc rosteme?
Co když to špatné (jak se cítíme), je ta správná cesta, jak se z toho špatného dostat? Přestat bojovat, přestat chtít něco jiného a jen s vděčností a díkem přijmout ten bolavý proces. Přestat se snažit mít to jinak.
Je to prostě teď takhle a je to tak správně. I takhle můžeme být silní, vděční a nějakým zvláštním, novým způsobem i šťastní.

Vím, možná trochu odvážné, ale ne nemožné.