Síla je v tom jediném činu!

Znáte ty stavy, kdy víte, že musíte věci rozpohybovat, ale najednou koukáte na to obrovský kolo a říkáte si: Sakra, tohle je vono? Tohle se jako fakt bude točit?

A vy víte, že je to trochu science fiction, protože jste se ještě chvíli předtím docela slušně přistihli, jak si skvostně sabotujete vlastní život? Regulérně si házíte klacky... né počkat, buďme upřímní, klády! pod nohy a ještě se tváříte, že to dělá váš soused, kterýho vůbec nemáte?

Přistihla jsem se v jednom programu, který mne trochu překvapil, ale vlastně ne tak úplně. Spíš mne překvapilo to, jak jsme se bratrsky sžili. Jak si pěkně notujeme. A já vlastně ani nevím, jestli mi to opravdu vadí, nebo jestli mi vadí ještě něco, co se skrývá za tím. To, co se ještě teprve bude muset rozkrýt. To, co si budu muset přiznat a říct si, že jsem podělánek a bůhvícoještě na sebe zjistím.

A taky to budu muset přestat házet na děti. Ale když si vzpomenu na míru svý akčnosti bez dětí, upřímně - jela jsem někdy hlava nehlava. Někdy prostě nedává smysl nad věcma moc přemýšlet. A když jsem se nejvíc korigovala hlavou, dělala jsem často ty nejfatálnější chyby. Ne v tu chvíli! V ten okamžik to vypadalo nadmíru rozumně a dokonce i velmi inteligentně. Z pohledu x let zpět to byla ta nejpitomější rozhodnutí, která jsem udělala. Né, teď to vážně není o tom "být matkou", to byl vlastně jen důsledek všech těch rozhodnutí předtím. To je jen vrchol pyramidy mých blbostí pod rouškou hesla "jdu dál".

Vždyť jak chcete jít dál s koulí na noze? Jak dlouho se budu tvářit, že se to nějak vystříbří. Ne, nevystříbří se vůbec nic. To já musím udělat rozhodnutí. To já musím začít od tady a teď a posunout se dál. Beze mne se to těžko stane. A jsem si toho vědoma, ale... je tam to ALE. A pokud v tom svým vlaku nebudu, tak se zas jen dostanu do dalšího zmateného bodu, ze kterého bude ještě míň úniku než je teď.

Stále stejný chyby lze opakovat klidně do nekonečna. Dokud si tím, že neděláte ten nejdůležitější krok - krok vpřed - nezačnete ničit život. Ale těžko ničit život, do kterýho jste se stále neumístili...

Postávám stále někde na kraji. Říkám si, jo, teď už jsem uprostřed, ale pravda je taková, že furt zbaběle přešlapuju někde v rohu. Myslím si, že se dívám do očí svým obavám, svým výmluvám a svým snům. Kecy. Sleduju upřeně špičky svých bot jen abych se náhodou nestřetla pohledem s něčím, co by udělalo v mým životě rozdíl, na který bych musela reagovat...

Zvykla jsem si na svůj život tak jak je. Křičím, že chci změnu, ale vlastně mi to takhle stačí, i když mne to ubíjí. Bojím se, že když začnu naplňovat věci, o kterých sním, že zase nebudou tak báječný, jak si myslím. Bojím se dopředu, že to bude sousto, který mne udusí. Bojím se předčasně o jistotu kroků, které jsem ještě nezačala...

Ty víš, co máš dělat.
Omluvy nestačí...
Jak zjistit, že jsi dost silná to zvládnout?
Prostě začít!
Začít...

* text 520 slov - čas 32:36