Tiše pláču

Myslíte si, že se dá na to, že někdo z našeho života neodvratně odejde, připravit? Nevím. Můj život byl zatím o ztrátách menšího kalibru...


Co si budeme povídat, život je pro něco takového stvořen - setkávání a rozchody. A je toho plný. Náš život je v podstatě poskládán z různých setkání, rozchodů, loučení a odchodů... A některé jsou navždy. Definitivně navždy...

Když na přelomu září a října babička volala mamce, že je nějaká nemocná a že se jí špatně spí, a že nutně potřebuje mamce něco dát, zmocnil se jí nepokoj. Prý kdyby náhodou! Kdyby náhodou co???

Pamatuju si mamky výraz, když mi to ještě celá rozechvělá přišla říct a já měla hned ten stejně divný pocit, o kterém mluvila i ona, a nabádala jsem jí, ať se všemu navzdory rozjede za babičkou jak nejdřív to půjde. I když už si přesně nepamatuju slova, vím, že takhle babička nikdy nemluvila... Znělo to tak definitivně. A přestože "umírá" už od 38 (možná dřív), tohle bylo najednou jiný. Příliš reálný

Olízl mne závan konce. Uf.
Mamka ji svým příjezdem zachránila za pět dvanáct - voda na plicích!
Pak už jen pobyt v jedné nemocnici, a v druhé poté, co odmítla operaci. Šmarja, takový nerozum se zlobit na 84letou bábu, že nechce operaci, když moc dobře ví, jak je na tom její cévní systém! A pak další voda na plicích. Ne, byla to krev!


Poslední společná vzpomínka je návštěva v nemocnici. Ten nezaměnitelný dezinfekční smrad, trochu zatuchlo a zelenobílá neslušivá kombinace. Lino, které snad vyrábí exkluzivně pro špitály! Výtahem do patra, rovně, doprava, zazvonit a nahlásit návštěvu...

Kovová postel v malým pokojíku pro dva. A pohled do tý postele - NEBYLA TO ONA. Nemocnice nemám ráda, dělaj z lidí trosky. A na starých lidech to nelze přehlídnout. V těch oprýskaných postelích doslova mizí před očima. Propadávají se do nich - až úplně zmizí. Nadobro. Tak jako ona: moje babička.

Nikdy by mne nenapadlo, že tohle bude naposledy, co se vidíme. Co se vidíme na živo! Tváří v tvář. Malá, bledá, sotva dýchající osůbka, bez jiskry v oku. Ach ano, teď mi to dochází... A tohle je poslední obraz babičky v mé paměti. Malá žena mizící v nemocniční posteli. Její únava. Moje únava z té návštěvy. Vydýchaný vzduch. Upocená pusa na čelo. Slábnoucí dotek ztuhlých prstů.
A ty oči bez jiskry. Ztracené, smutné oči bez plamene.
Chjo...

Už žádný další záznam nebude.
Ten úplně poslední přišel včerejší noc.
Je mrtvá! Zemřela strejdovi před očima.

Sakra, ona vážně zemřela.
Není to překvapivé, jen...
Už není...

text 422 slov, čas 42:40