Co když nepřijde

ta chvíle spokojenosti s vlastním životem?

Jdu ze školky a zmocňuje se mne panika. Zase spěchám. Zase chci být někde dřív. A zase je za tím to bezbřehý doufání. A doufání je tak zoufalý. Tak zoufalý...
Cítím se lapena. Jsem ve svý vlastní pasti. V pasti svýho neuskutečněnýho snu. Přijde vůbec? Bude z něj jednou skutečnost? A co znamená JEDNOU? Do roka, do dvou, nebo den předtím, než vydechnu naposledy?

Mám dojem, že se stále jen za něčím honím. A uvědomuji si, že to není jen dojem. Je to tvrdý fakt. Vždyť teď cítím křeč ve svalech a zrychlený dech, potím se. A cítím jak mi tyhle smutný myšlenky křiví obličej. Snažím se ho narovnat, přestože se mi chce brečet. Sama nad sebou?
Skloním hlavu: "Nešil!" Zhluboka se nadechnu, narovnám záda a položím ramena víc dozadu než teď jsou. Rozbít ten zkroušený stav těla, který jen kopíruje stav mý duše. Ne, narovnej se a smiř se s tím!
Statečnost sama!

Ano, neustále někam spěchám. Jen spěchám.
Můj život je jeden velký spěch!
Spěchám, abych byla včas s dětmi ve školce a ve škole. Spěchám rychle domů, abych něco stihla udělat. Spěchám nakoupit, abych měla víc času dělat cokoliv jiného, než jen procházet regály a nakupovat. Spěchám, abych stihla vše, co potřebuji udělat. Spěchám každý den. Od rána do večera.
Spěchám a doufám.
Doufám, že jednoho dne snad přijde ta chvíle, kdy už nebudu muset spěchat. Kdy... se budu moct nadechnout a narovnat se.
Co když... pšššš... nikdy nepřijde ta chvíle klidu...

Tohle doufání je fakt zoufalý, když jste zpocení a máte v nohách křeč.
Nadechnout se.
Narovnat se.
Hlavu zdvihnout.
Čelit tomu statečně.
Svět není pro slabý...

text: 280 slov, psáno 24 minut
Číst celý článek

Přesně rok

co jsem udělala radikální řez...

Co je jinak? Chce se mi říct, že všechno a současně nic.
Za celý rok jsem ušla pořádný kus cesty. Občas se nic nedělo a pak se to jakoby sesypalo, aby mne to zasáhlo a změnilo.
Zjistila jsem, jak velkou svobodu dává NE a kolik sebeúcty může vzít, když ho neřeknete. Ne je slovo jako každé jiné, ale někdy se přes naše rty dere jaksi ztěžka. Přitom „ne“ je jedno z těch slovíček, které vás nechává být tím, kým skutečně jste. Jen se ho nebát použít.

Uvědomila jsem si, že někdy stačí jen být a tím dát to nejvíc, co dát lze – sám sebe. Dát někomu plnou pozornost a čas je nad všechny poklady tohodle světa. I ten největší diamant je proti tomu cetka.

Ujasnila jsem si, že nebýt teď ve vztahu je přesně to, co potřebuju, abych se mohla rozvíjet, ať po duševní či duchovní stránce (kterou stále zanedbávám nejvíc!), ale i po stránce pracovní. Být single tedy neberu jako trest nebo z nouze ctnost, ale jako potřebnou nutnost pro to, co od sebe i dalšího života očekávám.

Uvědomila jsem si, že pravého muže nemusím hledat, ale až budu tou správnou ženou, tak se objeví úplně sám. Tohle zjištění mi přineslo obrovskou úlevu. Jen ta zpráva, ten signál, co zní ode mne, musí být čitelný a plně autentický. Musím vysílat čistě a jasně a pak není potřeba podstupovat složité cesty. Princ na bílém koni čeká za rohem, jen musí vědět, kde je očekáván.

Zažila jsem, že pokud máme sen, můžeme ho dosáhnout. Nehleďte co říkají druzí, na jejich posměšky a výmluvy, je to jejich volba, jejich cesta. Neznáte nit jejich života a to, že oni nedosáhli svého snu neznamená, že sen je nedosažitelný. Je to jen informace, ne zákon!

Přesvědčila jsem se, že malé pravidelné krůčky vytváří neuvěřitelné výsledky. Nezáleží na tom, co děláte a jak velký plán to je, pokud každý den uděláte i tu nejmenší možnou činnost, která je jedním z mnoha střípků celku, lze dojít do cíle. Jednou ano. Lepší pomalu a postupně než nikdy.

text: 347 slov, psáno 24 minut
Číst celý článek

Výzva za výzvou

Já je prostě miluju. A navíc mi to skvěle funguje!

V moment, kdy jsem si uvědomila, že jsem "výkonnostní typ", zdá se všechno snadnější. V určitých věcech. Člověk může jít do akce tak, aby mu to přineslo potřebné uspokojení.
Přestože jsem to mohla o sobě tušit, vše vyplynulo až tento rok, kdy jsem se pustila do spousty drobných akcí v touze posunout svůj život o kus dál a nečekat. Už nečekat, kdy se to zlomí a bude líp. Nebude, protože tohle je moje záležitost. A tak jsem ji vzala zodpovědně do svých rukou a řekla si, že lepší dělat něco, než nic. Zkazit už to víc totiž nešlo. A to bylo dost motivující.

Dřepová výzva oslavila 6 měsíců. Jo, už přes 6 měsíců dělám den co den nějaký ten dřep [mrknutí] Občas jsem vynechala a tak jsem to během druhého dne zas dohnala. A skvělý je, že postupem času stále přidávám počet. Přestože jsem začala pod limitem a nebála jsem se dát si laťku vysoko, necítím žádnou pachuť prohry. Naopak.
Aby toho nebylo málo, a přestože by potřebovalo celý tělo pořádnou nálož, přidala jsem si tak nějak neofiko mini výzvu - kliky. A už mám za sebou první měsíc. Mazec! Takže před a po dřepování si udělám 10 kliků. A někdy, když se mi chce a vzpomenu si, si dám jen tak serii navíc, abych si svý změklý paže zocelila. Po pravdě, těch 10 kliků je na mne doooost. A to se mi nezdá vůbec v pořádku!

Pro svou duši jsem si vymyslela Mandala projekt. Tento týden jsem jich nakreslila 200. Vlastně skutečně jich je jen 198, protože jsem 2 dny prostě nedala, což mne mrzí, ale hroutit se nebudu. Je to celé úspěch. Ještě před rokem jsem jen vzdychala, jak bych chtěla kreslit a že není kdy. Ano, není, ale tohle je jen takové hraní, ale současně něco vzniká. Něco, co má dosah, hodnotu, něco, co nelze už zopakovat. A o to víc je to celé – byť jen pro mne - velmi cenné.

A k tomu ještě Week of Life. Každý měsíc prvních 7 dní zdokumentuji foťákem. Kromě té tragedie s vybitými baterkami v červnu, kdy jsem nedala poslední den, se vše daří na 100%. Dokonce jsem si už odvážně dala jeden týden navíc. Naplňuje mne to hrdostí. Vážně. Pro mne je to důkaz, že už jsem se dostala do stavu, kdy si s chutí přidám něco navíc a beru to jako odměnu k tomu, co jsem si na sebe už vymyslela.

Ačkoliv klopýtám, protože ne všechny výzvy, co jsem si přichystala, se mi daří plnit. Ale aspoň vím, na čem mi skutečně záleží, v čem vidím smysl, nebo co je tak málo, že je to dost na to, abych nepřestala.

Chcete to taky zkusit? Najděte činnost, kterou toužíte dělat, ale nedaří se. Najděte tu nejmenší možnou aktivitu, kterou začnete a budete se dané věci věnovat. Pravidelně. Může to být pár minut, nebo i čtvrt hodina. Opravdu to stačí! Dřepy jsou otázkou 3 minut, mandala cca 15 minut!
Každý den se této aktivitě věnujte ideálně v podobný čas, nebo ji napojte to na již běžné činnosti a využijte "prázdných" chvilek (TV, čekání na MHD atd...). Sledujte svůj úspěch. Zaznamenávejte si co a jak děláte.
Oslavte "výročí" - mezníky i výsledky! Protože brzy přijdou, ať chcete nebo ne!

text: 553 slov, psáno 26 minut
Číst celý článek

Ten pocit znám

ale je to už tak dávno a musím se přiznat, nějak jsem si myslela, že už to nezažiju...

Pět dní v přírodě. Pět dní s dalšími rodinami a jejich dětmi. Pět dní mezi lesy a uprostřed přírody v místě, kde nic není potřeba, kde se nespěchá, nic se nemusí a nikdo po nikom nic nechce...

A já teď sedím ve vlaku, oči mi vlhnou slzami a začíná se mne zmocňovat ten podivný pocit ztráty. Ten zvláštní dojem opuštění něčeho krásného, co cítíte až uvnitř, až někde za srdcem, v celým těle, možná uvnitř duše...
Tenhle pocit znám. Je to už dávno, co mne zasáhl. Je to přesně ten stav opouštění, který se mne zmocňoval cestou z táborů a vrcholil večer, když jsem ulehala do podivně odosobnělé postele. Náhle mi připadalo všechno zbytečné a když jsem si pročítala vzkazy z margaretky, bylo těžké nezoufat, že čas plyne a některé věci jsou jen na chvíli, jako záchvěvy jiných světů, epizody naladěných lidí.

Možná se jen nechávám strhnout ke snění a možná, že je všechno jinak, než jak bych to chtěla označit. Možná, že si dělám věci složité a lpím na tom, co pomíjí a proto vytvářím utrpení. Možná je to jen přechodná stanice a já jednou do takovýho světa dorazím - připravená a skutečná. Možná a třeba pak objevím zas něco jiného.
Kdo ví...

Častokrát okolo věci plynou, jsme za ně rádi, ale jejich skutečnou sílu cítíme až v moment, kdy je opustíme. Najednou vidíme, jak nejsme připraveni čelit určitým emocím, že nás věci zasahují hlouběji, než se na první dojem zdá. Ony ty první dojmy občas klamou. Hlavně v momenty, kdy se člověk domnívá, že je to jasné. Kdy se necítí ohrožen, kdy se cítí uvolněný, kdy udělá krok trochu víc stranou a nechá ty okamžiky, ať si plynou, ať si rozvíjí vlastní energii a pak se jí nechá zasáhnout. A může ji nasávat a umožnit ji proplout skrz, nebo s ní začít pracovat.

Tohle všechno se děje ať chcete či ne. S vaším vědomím, s vaší plnou přítomností, anebo jen tak mimochodem, aniž byste nad tím přemýšleli. Není lepší ani horší, obojí vás mění. To je podstata života a jeho žití. Nelze vyváznout bez zářezu.

A je to tak dobře...

Tak co teď s tím?

text: 379 slov, psáno 27 minut
Číst celý článek

Normálně nenormální

jen si to potřebuji napsat vlastní rukou...

"Si taková jiná" - rozumějte divná, protože tak mi to bylo "vysvětleno", když jsem chtěla vědět, čím jsem tak jiná?
No jasně, že jsem si nemyslela, že jsem normální, ale nejvíc mne tohle zjištění zabolelo, když jsem to zaslechla i v uměleckým světě. Tam jsem čekala 100% přijetí, tam jsem myslela, že "zapadnu" (fuj, to slovo evokuje normalitu - evidentně tedy moje chyba). Že mezi umělci je to divnej vedle ještě divnějšího, každej tak trochu švihlej a spokojenej....

Mou "nenormálnost" spousta lidí akceptovala, a dokonce je moje odlišnost i bavila, ale proti tomu stála možná stejná armáda těch, kterým se protivila a lezla krkem. Takový jsem se snažila provokovat minimálně, minimálně jim věnovat čas i svou přítomnost. Věděla jsem i bez nich, že nejsem úplně v průměru, ale nechtěla jsem se kvůli tomu cítit špatně. Chtěla jsem být s lidmi, kteří moji jinakost nevnímali jako něco zlého, špatného a hlavně něco, co musí za každou cenu předělat, nebo mne na to minimálně velmi neurvale upozorňovat!

Za lidi, který to neřešili, jsem vděčná. A patří vám mé DĚKUJI!
Když si to tak přehrávám, bylo jich vlastně dost.
Pak tam byla i ta část, které to bylo jedno, která to neřešila - takže neubližovala, ani ze mne nebyla nijak odvázaná. Já jim nepřekážela a oni nepřekáželi mne. Asi tak...

Ale víte co, přestože mne to někdy hodně trápilo, stejně jsem uvnitř sebe cítila, že je lepší občas slyšet "Ty jsi fakt divná", než dopustit to, abych se cítila v duši špatně. A to nejhorší, nad čím bych uvažovala, bylo změnit se. Nakonec jsem ale stejně moc nevěděla, co tím chci říct... Stejně jsem vždy došla k tomu, že i když některý věci sakra bolí, pokud jsou v souladu s tím, co je uvnitř nás, tak je to naprosto v pořádku.
Ale nikdo neřekl, že jsem v pořádku já.
Nikdo, nikdy a musela jsem si to vždy říct jen já. A muselo to stačit.
I když to někdy vůbec nestačilo!

A že jsem xkrát dopustila trápit se tím? To se stává. Kdo se někdy netrápil tím, že mu lidi okolo nerozumí? Minimálně v pubertě každý...
Mýmu typu se to bude stávat celý život. A já to beru. Už jsem na to připravená. Unesu to! A není to o tom, že musím, ale protože CHCI.

Proto je potřeba vědět jediné: Být nenormální je naprosto normální!
A to je celé.

Mě vyhovuje občas se v sobě nevyznat.
Vyhovuje mi být jiná.
Vyhovuje mi střídat nuance svý duše - být jednou rozevlátou divoženkou a podruhé jít tvrdě po výkonu.
Vyhovuje mi, že mne nemůžete zaškatulkovat.
Sakra, tohle mi na tom vyhovuje nejvíc - že vy nevíte!
Já taky ne, ale to je na tom to SUPER!

A já celý život hledám, jak se v tomhle roztříštěným já cítit v pořádku. A když se trochu uklidní, myslím si, že mám vyhráno, že teď už vím, a pak sama sebe překvapím, že se mi to líbí úplně naopak.
A jak jde čas, věci se mění a přesto gró zůstává tak nějak stejné. A není to už takový drámo.

A tak se nebudu trápit, že jsem jiná a občas vlastně nevím KDO jsem... protože tohle jsem já.
Tohle jsem já!

TOHLE JSEM JÁ!

A vy buďte taky tím kým jste!

text: 551 slov, psáno 27 minut

Číst celý článek